Jak jsme (ne)přišli o auto

Posted: 23.05.2011 in Norway

S odstupem času se tomu směju, faktem ale je, že v období po Velikonocích mi moc do smíchu nebylo. O tom, jak těžké je zaparkovat v Oslo a za jaký peníz, jsem psal minule. Problém jsem vyřešil parkovací kartou do podzemní garáže blízko kanceláře, kterou mi firma bez jakýchkoliv problémů zařídila. Příležitostí nebo spíš důvodů naši zlatou dvěstěšestku protáhnout po místních komunikacích nebylo zatím mnoho, takže si většinu času v klidu hověla na U4 podlaží v garáži.

Týden před Velikonocemi jsem si všiml oznámení o plánovaném čištění garáží se zdvořilou prosbou o přeparkování na období 21.-22.4., kdy je v Norsku státní svátek (v podstatě se nepracuje od středečního oběda – 20.4. do 26tého). Dbaje pokynů jsem ve středu odpoledne auto vyvezl a přeparkoval na bezpečnou ulici Skovveien blízko kostela a základní školy, kdy jsem pečlivě prošel ulici všemi směry, jestli tam není zákaz stání či podobné omezení.

Během sobotní procházky jsme se courali kolem, a autíčko stálo pevně na svém místě. To bylo taky naposled, co jsme ho viděli…

V úterý po svátcích jsem chtěl auto převézt zpět do garáže, ale trochu jsem zaspal, tak jsem to nechal na středu. Jak nemilé mě čekalo překvapení, když na “mém” místě stálo ve středu auto úplně jiné, i když podobné barvy. Je těžké popsat ten pocit tomu, kdo to ještě nezažil. Jisté je, že kolemjdoucí mým peprným výrazům nerozuměli, ale asi chápali, že mě nepotkalo nic veselého.

Po příjezdu do práce (samozřejmě tramvají) jsem situaci vylíčil kolegovi a ten poradil zavolat na Trafikketaten, což je dopravní policie, která registruje všechny odtažené vozy, ať už je odtáhla jakákoliv společnost (kterých je celkem dost). Nepříliš ochotný hlas na druhé straně drátu po mém dotazu a uvedení espézetky 5T0 2849 odpověděl strohým:”Nope, we don’t have it, you should call the police”…

Celou situaci lehce komplikoval fakt, že jsem odpoledne musel letět na otoč do Rigy, takže jsem musel stihnout návštěvu policejní stanice v Majorstuen hned po obědě. Kolega Erlend byl moc ochotný a nejenom že mě tam zavezl, ale pomohl situaci vylíčit a sepsat protokol. Tam jsme ještě pro jistotu zavolali na Viki (největší odtahovku), bohužel se stejným výsledkem. Protokol jsme řádně sepsali, předal jsem jim fotokopii techničáku a další nesmysly a čekal, co bude dál.

Můj příběh začal kolovat po firmě a já se začal dovídat takové paradoxy, jakože nikdo ve firmě nezná nikoho, komu by v Oslo ukradli auto, apod., což odpovídá statistikám o jedné z nejbezpečnějších zemí Evropy. Fakt, že auto ukradou cizinci, navíc ojetou 206ku, mi připadal jako totální pech. Aby to nebylo málo zajímavé, z jistých důvodů jsem neměl uzavřenou pojistku proti krádeži, jen povinné ručení. Důvody byly dva: v Česku mi moje pojišťovna řekla, že i kdybych si havarijko uzavřel, případné škody by nekryli (možná kecali) a když jsem se pídil po havarijku v Norsku, bylo mi řečeno, že pojistit auto se zahraniční registrací by byl velký problém…

Zhruba po týdnu mi přisel z policie dopis, že dávají případ prozatím k ledu, protože nebylo možné identifikovat pachatele… jak nečekané Confused smile

Zlom v mém příběhu nastal v sobotu 7.5., kdy jsem náhodou brouzdal po stránkách místního magistrátu (Oslo Kommune) a narazil na článek s názvem Spring street cleaning. Pojal jsem jisté podezření a našel si termín čištění pro Skovveien. Asi uhádnete, že to bylo 26.4., čili ve stejný den, kdy jsem chtěl auto původně přeparkovat zpět.

Místo dalšího telefonátu jsem zjistil, kde to odtahové parkoviště je a že tam mají službu 24/7. Částečně metrem a částečně pěšky jsem se tam doplazil, nenechal se odbýt, že auto s takovou SPZ tam nemají a nechal ho vyhledat dle značky a modelu auta. Jak už asi tušíte, auto tam samozřejmě bylo. Důvod, proč ho nemohli najít v databázi byla “drobná” chybka v SPZce, kdy místo 5T0 zadali 5TO.

Pravidlo, které říká “nejdřív zaplať pokutu a pak si stěžuj”, platí asi na celém světě, takže abych dostal svoji káru zpátky, musel jsem cálovat. A že jsem se prohnul… pokuty jsou v Norsku opravdu motivační a bolí:

Odtah vozidla – jednorázový poplatek….. 2000 NOKů

Pokuta za špatné parkování (parkování během údržby ulice)…. 500 NOKů.

Poplatek za uskladnění vozidla (180 NOKů za den)………. 1980 NOKů.

faktura

Abych celý příběh zbytečně neprotahoval, autíčko jsem po důkladném umytí (deset dnů na něj v té hale srali holubi) zaparkoval zpátky do garáže a pečlivě vypllnil žádost na magistrát o prominutí poplatku za uskladnění, protože ta chyba v registraci je jednoznačně jejich bota… Uvidíme, jak to dopadne.

Říká se, že lověk se nejlíp učí z vlastních chyb a já tomu po této zkušenosti věřím. Samozřejmě jsem ale moc rád, že to bylo štěstí v neštěstí.

Reklamy

Cesta na sever

Posted: 27.02.2011 in Norway

Dějství první – autem do Kielu

Moje cesta začala v pátek 25. února 2011 kolem půl jedenácté večer, kdy jsem se rozloučil s rodinkou a vyrazil se svou nablýskanou 206kou směr německý Kiel, vzdálený pouhých 880 kilometrů.

Google Maps odhadl dobu putování na něco přes 9 hodin, čistého času samozřejmě. Musím přiznat, že tak dlouhou cestu, navíc sám a v noci jsem ještě nikdy nepodnikl a jezdit po německých silnicích jsem taky neměl to potěšení, takže představu jsem měl jen hrubou. Určitě mi přišly vhod tatíkovy rady, jako zkušený trucker se po silnicích najezdil až až a Německo a “helmuty” (jak s oblibou říkává) zná velmi dobře.

Vybavený asi třemi mega taškami jídla (balila samozřejmě maminka Smile), čtyřmi RedBully a balíkem rockových cédéček (abych neusnul) a samozřejmě nepostradatelnou navigací Ovi Mapy v mojí N85ce, jsem v celkem svižném tempu projel hranice s Polskem a po nějaké době plazení po okrskách najel na A4 směr Německo.

Tak málo aut na dálnicích jsem snad ještě nezažil, ale i přesto jsem většinu cesty jel předpisově, platit pokuty se mi opravdu nechtělo. Polský úsek jsem přejel dost rychle, až mě to překvapilo.

Na německé straně už následovalo několik pauziček, dlabanec, energy drinky a první krize, kterou jsem se snažil rozehnat rozcvičkou, pobíháním po odpočívadle a to i přesto, že už celkem přituhlo. Vzpomněl jsem si i na svoji čepičku, která si lebedila v kamionu stěhovací firmy, a která by se mi dost šikla.

Kolem páté ráno jsem přijížděl k branám hlavního města. Berlín se dá buďto projet skrz (což mi nebylo doporučeno, pokud bych přijel “pozdě” a chytl tak špičku) nebo objet zleva či zprava. Já se rozhodl to risknout a ani jsem toho nelitoval. V Berlíně jsem nikdy nebyl, tak jsem se aspoň mohl pokochat systémem tunelů, silnic a mega křižovatek. Na tomto místě musím znovu pochválit bezchybnou navigaci od Nokie, která mě nenechala ve štychu a přesně navedla směr Hamburg.

Těsně před Hamburgem jsem odbočil směrem na Kiel, kde mě čekal kus cesty ještě po dálnici a kus po okrsce. Německo je proslulé neomezenou rychlostí právě na dálnicích, realita je však taková, že na řadě míst byla rychlost stažena na 130, někde na 110 a místy to bylo i 70. Kvalita dálnic se ale samozřejmě nedá srovnat s těmi českými a po celé trase jsem narazil jen na dvě omezení (svedení do 1 pruhu). Na co jsem díkybohu taky nenarazil, byly bílo-zelená fára místní Polizei. Žádná Kobra 11 se teda nekonala Smile.

color-magic1Kolem půl desáté mi navigace ukázala 2 kilometry do cíle a já po chvilce hledání konečně našel přístav, kde zrovna připlouval parník Color Magic, kterým jsem ve dvě odpoledne měl odplout.

Zajímavá zkušenost se nalodit i s autem do takového hebla. Pokud jsem to přečetl správně, dokáže takový parník pojmout až 750 osobních aut. Ale taky jsem mohl být dost rozespalý Smile

 

Dějství druhé – plavba lodí

Asi teď čekáte, že vám popíšu, jak skvělé to bylo na takové lodi, jak jsem se úžasně nebavil a nekochal se plavbou. Pravda je ale taková, že po asi dvou hodinách courání po palubě a obdivování co všechno se tam nevejde (akvapark, casino, několik restaurací apod.), jsem lehl do kajuty a statečně dohnal spánkový deficit. Spal jsem bezmála dvanáct hodin, to se mi opravdu dlouho nepovedlo Open-mouthed smile.

Ochuzeni ale nebudete, něco jsem přece jenom vyfotil a publikoval zde

Po ranním probuzení, lehké snídani a nezbytné kávě v místní kavárně jsem nějaký čas strávil na nejvyšší palubě a koukal, jak se blížíme k přístavu. Hlášení ve třech jazycích upozornilo, že pasažéři s auty se mají dostavit do “CAR DECKS”, aby nezdržovali provoz, že jo.

Dějství třetí – byt

Asi kvůli české SPZce si mě vyhlídl celník, vyptával se, proč, jak, na jak dlouho a že jestli to můžu dokázat. Přikázal mi i odstavit auto a já se připravil na nejhorší (že odhalí ty dvě láhve slivovice a bude si je chtít nechat Open-mouthed smile). Kupodivu mu stačilo ukázat pracovní i nájemní smlouvu a přiznaný “šnaps” taky jen odkýval hlavou. Cesta do města byla volná.

Asi nejtěžší věc vůbec bylo najít v Oslo volné parkovací místo, podotýkám placené. Najít nějaké neplacené bez předchozího zkoumání je zhola nemožné. Parkovné na dvě hodiny (to je maximum, pak je nutné přeparkovat) je směšných 72 NOKů (pro našince krát tři). Schůzku s landlordem jsem měl na dvanáctou, tak jsem si do mobilu uložil pozoci auta (co kdyby) a vydal se hledat naši budoucí adresu.

Nebylo až tak těžké ji najít, o blok dál se rozkládají královské zahrady s palácem. Máme tedy velmi vybrané sousedy Winking smile. Malou nevýhodou této atraktivní oblasti plné ambasád a prominentních vil je fakt, že pronájem parkovacího místa se tu může vyšplhat i na 4000 NOKů, což rozhodně nehodlám platit.

Po převzetí bytu, které obsahovalo přednášku o separaci odpadu (v Norsku zřejmě opravdu funguje), jsem měl v plánu přijet autem před dům a zevnitř si otevřít garáž, kde bych mohl na chvíli zaparkovat a vynosit pár tašek a drobností do bytu. To se nakonec s drobnými potížemi i povedlo a já zkusil najít zapadlou uličku bez značky zákaz stání nebo zákaz stání od 9 – 17, kterou jsem objevil dříve. Trochu jsem se při najíždění do volného chlívku zapotil, moje 206ka má přece jenom nízký podvozek a asi máte představu, jak vypadá parkovací místo zapadlé sněhem.

Zítra se nechám překvapit, jestli tam ještě bude stát, nebo ho mezitím odtáhnou… Smile

Virtual Business Card

Posted: 13.05.2010 in Learning

Před nedávnem byla pro Microsoft profesionály (MCP) spuštěna nová služba s názvem Virtual Business Cards.

Jejím smyslem je vytvořit si virtuální vizitku, připojit do ní kontaktní informace včetně MS Learning Transcriptu a vypublikovat ji na Internetu.

Aplikaci najdete na této adrese: https://www.mcpvirtualbusinesscard.com

Moje vizitka vypadá takto:

myVirtualCard

Po delší době jsem se dostal k tomu, že něco napíšu na svůj blog. Důvodem pro takovou odmlku není jen to, že si naplno užívám otcovské povinnosti, ale i to, že jsem se rozhodl připojit do nového programu firmy Microsoft s názvem Microsoft Influencer.
 
Jeho princip je popsán zde.
 
Možností, jak do programu přispívat, je celá řada. Já si vybral možnost psát na český TechNet Blog články o oblasti, na kterou se specializuju, tedy Unified Communications.
 
Po dohodě s Karlem Floriánem z MS jsem napsal seriál o Office Communications Serveru, který bude na blogu postupně vycházet.
 
A jsem rád, že můžu oznámit, že první díl už byl publikován.

 
 

Jak jsem se zmínil v posledním článku, začal jsem s certifikací na Exchange 2007. Většina informací o zkoušce 70-236 TS: Exchange Server 2007 Configuration se zmiňovala o velkém množství otázek kolem použití Powershellu a problematiky Edge serverů.

S Powershellem jsem už nějakou dobu kamarád (v poslední době mám pocit že víc skriptuju, než že bych dělal cokoliv jiného 🙂 ), v tom jsem problém neviděl, ale Edge server jsem v reálném prostředí neimplementoval, naši zákazníci většinou používají compliance devices jako Symantec Brightmail apod. Takže tuto část jsem musel zvládnout bez praktických zkušeností.

Třetí větší kapitola se týká high availability, což mi opět není cizí, staráme se jak o SCC tak i o CCR clustery. Jediné, co jsem ještě neviděl v reálu je SCR, ale pokud má člověk znalosti LCR a CCR, tak si myslím, že by to měl zvládnout…

No nic, je třeba se začít učit na další zkoušku, tentokrát PRO 70-237.

MCTS(rgb)_534

Po absolvování všech tří zkoušek vám na MS transcriptu přibude toto:

Nemusím asi říkat, co bude následovat teď. Celé kolečko je třeba absolvovat nanovo, tentokrát pro Exchange 2010 🙂

Pečlivé studium nese ovoce

Posted: 26.08.2009 in Learning
Konečně se mi podařilo dosáhnout cíle, který se mi díky loňské práci na velkém projektu "mírně" zpozdil, a sice zisk MCSE-M (pro neznalé Microsoft Certified System Engineer – Messaging).
 
Zdálo by se, že si teď můžu dát chvilko voraz a soustředit se například na sbírku motýlů (kterou nemám Open-mouthed), ale opak je pravdou. Vývoj v oblasti UCC (Unified Communication and Collaboration), kterou se profesně zabývám, je totiž tak dynamický, že mám nejvyšší čas se certifikovat na novou řadu produktů – MS Windows 2008 a MS Exchange 2007.
 
Důvod je jednoduchý: na dveře klepe nová verze Exchange 2010. Mým dalším cílem tedy bude MCITP: Enterprise Messaging Administrator. Certifikát obsahuje celkem 3 zkoušky a nemyslím, že by patřily mezi ty lehké.
 
Tak uvidíme…. Wink